PROJEV PANÍ PhDr. JANY GÖRČÖŠOVÉ
Vážení spoluobčané, milí přátelé,
armádní generál Ludvík Svoboda patří s naprostou samozřejmostí k mému dětství i mládí. Také já pocházím z Vysočiny, z nedalekého Budišova, a patřím ke generaci, která si v pětačtyřicátém hrála na vojáky na budišovském nádraží a lezla po tancích vítězné sovětské armády. Nikdo nechtěl být Němcem. Z nucených prací se vrátil můj tatínek, od partyzánů strýc. Pamatuji si, jak se vraceli z koncentráků v pruhovaných mundurech lidé, které jsme nepoznávali – jiní se nevraceli. První mateřská školka v Budišově byla u Becků – všichni zahynuli v Osvětimi. Mám tedy naprosto jasno v tom, kdo zvítězil ve druhé světové válce, a plzeňská show s americkými džípy a vlaječkami mě nedojímá.
Můj tatínek – místní učitel, kronikář i předseda MNV – se s generálem Svobodou setkával, když přijížděl do Budišova ke svým příbuzným. Pamatuji si, jak s ním dojednával zaslání kukuřice z Ukrajiny pro místní zemědělské družstvo. Svoboda byl oblečen do montgomeráku – tehdy oblíbeného a praktického pláště - na hlavě měl klobouk, jaký nosil i můj děda. Byl to strejda Svoboda – a moc jsem se divila, kde nechal uniformu a vyznamenání.
Ludvík Svoboda byl ve svém kraji doma, byl mezi lidmi, kteří mu za války ukryli manželku a dceru a dali mu poslanecký mandát. A lidé ho milovali. I v době, kdy byl "v nemilosti" u těch nejvyšších, mu vycházeli vstříc, prokazovali mu respekt i úctu.
A on pomáhal – radou i prací. Pomáhal projektovat a stavět včelíny, rybníky, cesty, přestavovat hospodářské budovy, shánět materiál. A když bylo třeba, pracoval i s krumpáčem. František Kašpar, bývalý ředitel základní školy Ludvíka Svobody v Rudíkově, vyprávěl, jak v roce 1952 nastoupil do rudíkovské školy. Do Hroznatína chodil na brigádu na brambory. Když tam stavěli kravín a pak vepřín, Svoboda tam kopal jako otrok. Na pomoc přišli i vojáci. Bylo strašné vedro a předseda družstva Kafka jim říká: "Proč si neodpočinete? Vždyť z vás jenom lije." "My nemůžeme, podívejte se dopředu." A tam v první řadě a bez oddechu kopal "náš generál". Tak jsme mu všichni říkali.
Ludvík Svoboda byl poslancem za okresy na Vysočině a byl v této funkci, kterou vykonával až do svého zvolení prezidentem, neúnavný. Na Třebíčsku se dokonce traduje, že když byl zvolen prezidentem, přijela pro něho do Hroznatína vládní limuzína, která musela počkat, až generál přijede s koňským povozem z pole.
Stejná byla i jeho žena Irena, jež se dovedla postavit ke každé práci. Z její iniciativy a pod její péčí byl v Hroznatíně založen dětský útulek, společná prádelna i společná jídelna v době žní.
I v době, kdy byl Ludvík Svoboda prezidentem Československé republiky a pobýval na Hradě, si on i jeho rodina hradili stravu ze svého. Svoboda bral své veřejné funkce jako službu vlasti a nikdy nezneužil svého postavení k osobnímu obohacení. Proto byl také jediným prezidentem, o němž nekolovaly žádné vtipy, jak říkával můj tatínek.
Generál Svoboda byl také ochráncem poddukelského kraje, jehož lid dlouhou dobu zápasil s mimořádně ničivými důsledky války, která tímto územím prošla. Proto i dnes najdete v mnoha domech i domečcích na východním Slovensku fotografii Ludvíka Svobody na čestném místě v obývacím pokoji. Ve Svidníku je Svobodův pomník a věřte-nevěřte, když přijel v roce 1990 horlivý posel z Prahy, aby jim sdělil, že je třeba s tím něco udělat, byl hnán domů "svinským krokem", jak se říká u nás na Vysočině.
O to hrůznější je postoj současné české armády a mnohých soudobých pisálků i rádoby historiků k tomuto statečnému vojákovi, který prošel dvěma nejstrašnějšími světovými válkami a několikrát za život zabránil tomu nejhoršímu – občanské válce nebo zkáze země. Nenechal ani sebe, ani československý stát zatáhnout do sebevražedných kombinací, do nichž nás ženou nyní ti, kteří myslí jen pár týdnů dopředu. Uměl uklidnit horké hlavy, které se ve zlomových časech vrhají proti zdi. A co je nejcennější – vždy vytrval na straně lidu!
Proto také začal po roce 1989 vadit. Ludvík Svoboda byl nejen velkou osobností československých a evropských dějin, ale vadil především jako symbol – jako člověk bez póz, bez sebenadřazování. Nikdy nestál stranou, byl vojákem v první linii, musel obstát a splnit přísahu. A to byl úkol nadlidský. Měl své příznivce i odpůrce, ale nemusel se stydět. Když si vzpomenu na rozloučení občanů s Ludvíkem Svobodou 26. září 1979 v Praze, nepochybuji o tom, že se mu to podařilo. Neznám větší poctu a ohodnocení.
V současné době, v níž mamon zatlačil do pozadí základní lidské morální hodnoty, kdy pojmy jako vlast a vlastenectví jsou pro mnohé jen prázdným slovem, si my starší s hrdostí a možná i s trochou lítosti připomínáme každoročně – v Hroznatíně i v Kroměříži – lidi, jako byl Ludvík Svoboda. A přejeme si, aby i současníky zajímal osud rodné vlasti v nezkreslené pravdivé podobě.
Jak můžeme dopustit, aby se do tohoto charakterově pevného člověka, který obětoval život svého syna, vsadil v ohrožení životy ostatních členů rodiny, který ve dvou válkách denně nasazoval vlastní život, navážel kdejaký pisálek, televizní moderátor nebo politik, jenž o tomto člověku nic neví.
Inu proto, že vše běží tak, jak řekl před dávnými časy čínský Mistr Sun: Chceš-li zničit nepřátelskou zemi, znič její dějiny, tradice a kulturu, postav staré proti mladým a všechny korumpuj. Proto vadí Svoboda, ale i Hus, Žižka, pokrokoví levicoví spisovatelé. Vadí i ti, kteří chtějí mír a rozkvět českého státu.
Nedopusťme to! Blaničtí rytíři už těžko vyjedou, druhý generál Svoboda na obzoru není. Na televizních obrazovkách mnozí sledujete osudy F.L.Věka. Držme se tedy slov, jež zaznívají na konci posledního dílu:
"V oněch přetěžkých časech stovky neznámých nadšenců rozfoukaly zkomírající plamínek, aby jím znovu zažehly pochodeň národní svébytnosti. Díky jim jsme to, co jsme. Ale ta pochodeň by nám neměla uhasnout."
Hroznatín, 9.11. 2024
Autor: PhDr. Jana Görčöšová
Foto: redakce klubového zúpravodaje Hraničář