Nesmysly o rušení dekretů - projev agresivních čechobijců

Doba popřevratového režimu přinesla vedle kladů rovněž excesy, neustále nabourávající právní řád naší republiky. A nejen to. Tyto čechobijecké excesy nabourávají rovněž poválečný právní řád, konstituovaný především protokolem Postupimské konference na straně jedné, a Pařížskou reparační dohodou na straně druhé. Zde sluší předeslat, že Německo jako poražený nacistický stát nikdy nesplnilo vůči třem státům - Československu, Polsku a Řecku, jakožto právoplatným signatářům této mezinárodní platné smlouvy - svou reparační povinnost, a těmto států stále dluží obrovské částky.

Z české strany již několikrát probírali tyto excesy renomovaní vědci, ústavní právníci a právní experti, jako především univ. prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc, z Karlovy univerzity, Prof. Povolný, univ. prof. JUDr. Schelle z Masarykovy univerzity, ústavní právník JUDr. Koudelka a další. Ovšem jejich analýzy jakoby nikdy nezaznamenali čechobijci různých serverů a médií, nebo naši politikové ( Forum.cz, pánové Šafr, Ziegler, Herman, Nečas, Sobotka a mnozí další).

Co je nutno neustále konstatovat jako základní axiomata pohledu na dekrety.

Shrňme to do několika bodů.

I) Dekrety nejsou "Benešovy" - jsou to dekrety presidenta Beneše a Národního shromáždění, legitimizované ratihabicí.

II) Dekrety nebyly a nejsou žádná "etnická, rasová čistka" - jsou to dekrety řešící zločiny proti republice a kolaboraci s nacistickým III. reichem bez ohledu na jazyk a národnost vinníků. Byly uplatněny nejen proti Němcům a Uhrům, ale i proti těm Čechům, Slovákům, kteří se provinili proti státu podle dekretů 5, 12, 16, ústavního dekretu 33, dekretů 100 a 108.

III) U dobových kauz jsou dekrety jediné kritérium pro stanovení provinění šetřených osob.

IV) Dekrety neznají kolektivní vinu - každý případ šetření vyšetřovatelé posuzovali zvláště.

V) Šetřené osoby byly vyšetřovány těmito komisemi:

a) trestně nalézacími podle dekretu 16 válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, kriminální zločiny, funkcionářství v NSDAP a nacisložkách, sl

b) bezpečnostními komisemi - pro provinění především podle dekretů 12, 33, 100, a 108 ( členství v NSDAP bez funkce, členství v nacisložkách, organizacích jako DAF, BDO, NSV, NSFK, SNKK, NSRKB, Volksturm, Hlinkovy gardy, Svatoplukovy gardy, Kuratorium, arijské svazy, Svaz pro spolupráci s Němci, Vlajka, NOF atd.) dále pro hospodářský prospěch z kolaborace s okupační mocí (např. Heydrichova ozdravná akce, Winterhilfe apod.)

Pro dary Německý ČK, pro dary Wehrmachtu, pro přijímání vyznamenání jako Hitlerova medaile za okupaci Sudet, Mutterkreuz ( prospěch z Mutterkreuzu příděly potravin šatstva, otopu a půjček říšských bank v době strádání českého národa).

Tato konkrétní provinění, řešená bezpečnostními komisemi MNV, ONV a Ministerstva vnitra, nikdy naši čechobijci nepřipomínají a pečlivě je utajují před nevědomou veřejností.

Dále byla šetřena aktivní služba ve Wehrmachtu a v jeho složkách, např. ve Waffen SS, v ROA, Hiwisů, případně v paravojenských složkách včetně HJ u starších dorostenců.

c) očistnými komisemi - sem spadala činnost v Nár. odborové ústředně bez funkce, v Kuratoriu bez funkce atd.

Již z výčtu vyplývá, že zkoumanými osobami nebyli pouze Němci a Maďaři, a že klíčem k posuzování kolaboračního provinění nebyl pouze jazyk nebo přihlášená národnost, nýbrž kolaborační skutky jako takové.

Takže bláboly o kolektivní vině pouze proti občanům německého jazyka jsou bludné, nepravdivé.

V mnoha tzv. restitučních soudech se toto vše probíralo, žel často v období dvou až tří světových válek! - např. kauzy Salm-Schoellerová, Dietrichsteinová, Thun-Hohenstein, U.F.Kinsky, Colloredo-Mansfeld, Des Fours-Walderode, atd. a stejné se týká kauz jako Liechtensteinové nebo tzv. Řád německých rytířů.

Všechen profesní ryk obhájců, že v těchto kauzách šlo o jakési "rasové principy, kolektivní vinu, nebo nepravé obvinění z kolaborace" dlouhodobé šetření soudů smetlo jako liché bludné námitky.

Vše také dokládají veřejně přístupná soudní akta a rozsudky Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu. Takže neustálý řev našich čechobijců vyrábějících jakési nespecifikované "české viny proti nebohým čs. Němcům" alias Sudetoněmcům, nemají ani faktické ani právní opodstatnění. Jsou tudíž jen projevem revanše a krystalického čechobijectví, nemajícího nic společného s poválečným právním řádem, ani s mezinárodními normami pro poražený nacistický III. reich s jeho sudetoněmeckou odnoží, která byla vyšetřována i Norimberských soudem a byla jím také ohodnocena. Možná by to psycholog zabývající se historickou psychologií národů označil jako jakousi sudetofilní nekrománii, tj. z mého pohledu historika etnografa jako zvláštní projev "idée fixe" která za každou cenu, i za cenu lži a překroucení, trvá na optice "českého sadismu a kolektivní msty" na Sudetoněmcích, kteří naopak pomáhali - jak praví právník prof. Schelle - "rozvrátit a zničit republikánsko demokratickou formu státu ČSR", a ještě se k tomu projevem Henleina roku 1941 hrdě přihlásili, a od Hitlera byli vyznamenání zvláštní sudetskou medailí (dostalo ji jeden milion stošedesát tisíc šest set sedmnáct Sudetoněmců - každý třetí dospělý čs. Němec).

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, prom historik, Brno
Společnost Ludvíka Svobody
Vyznamenán Vlasteneckým řádem
Klubu českého pohraničí