10. příběh ... Vrchní strážmistr Miloslav MUTÍNSKÝ

Dne 11. března 1949 stíhal Miloslav Mutínský spolu se strážmistrem SNB Josefem Pekařem čtyři teroristy, příslušníky nebezpečné protistátní skupiny, kteří se ilegálním přechodem československých státních hranic chtěli vyhnout zatčení za své činy, namířené proti socialistickému zřízení nastolenému u nás po vítězném únoru 1948.

Stopa teroristů zmizela v opuštěné chalupě čp. 71 v osadě Krásná Hora. Velitel hlídky Josef Pekař, ozbrojený samopalem, vnikl jako první do chalupy, byl však ukrytými teroristy na místě zastřelen.

Miloslav Mutínský, ozbrojený krátkou karabinou, vnikl do místnosti vzápětí po Pekařovi. Střela vypálená z teroristovy parabely mu však roztrhla ucho a hned nato další mu roztříštila loket levé ruky. Pochopil, že proti automatickým zbraním teroristů nemá se svou karabinou při boji v místnosti šanci. Rychle vyběhl z domu a kličkoval do stráně po severní straně, kde věděl o nízkém kamenném tarasu, který by mu mohl posloužit jak za bezpečný úkryt, tak za palebné stanoviště, ze kterého byl dobrý výhled na chalupu a mohl odtud držet bandu v šachu do té doby, než přijde posila z útvaru.

V běhu se Mutínský otočil a několikrát vystřelil proti vůdci bandy Gajdošovi, který ho s pistolí v ruce pronásledoval.

Ještě pár metrů a bude za tarasem. Naposledy se otočil, aby poslal ještě jednu střelu ze své karabiny po pronásledovateli. Vtom však jako by ho někdo bodl do břicha. Teroristova kule našla znovu svůj cíl v těle Mutínského... a další ho vzápětí škrábla na krku.

Těžce dopadl za kamenný val. Před očima mu tančily rudé kruhy, bolest v břiše byla nesnesitelná, za košilí mu stékal pramínek teplé krve. Levá ruka ho neposlouchala, roztříštěný loket nedovolil uchopit pořádně pušku. Přesto se mu podařilo opřít ji o kamennou zídku a ztěžka vsunut poslední pásek s pěti náboji do závěrového pouzdra.

Z chalupy zatím vyšli s pistolemi v rukou i zbývající tři teroristé. Vtom však práskl výstřel z Mutínského karabiny a karta se obrátila. Gajdoš běžel zpět k chalupě a také ostatní se tlačili do dveří. Mít tak samopal, nebo aspoň obě ruce zdravé, zalitoval Mutínský, dostal bych je a pomstil kamarádovou smrt.

Mutínského rychle opouštěly síly a na malé okamžiky i vědomí. Přesto vyslal ještě zbývající střely po banditech pálících z oken. Potom se jeho zbraň definitivně odmlčela. Zahlédl ještě, jak bandité přikrčeně vybíhají z domu, pak ho však obestřela tma.

Jak dlouho za tarasem ležel, nevěděl. Snad to byli minuty, snad hodiny. Pohled k chalupě, po chlapech ani stopy. Těžce se nadzvedl. Hmatal kolem sebe, pušku však nenašel. Musím na útvar, musím na útvar... tato jediná myšlenka mu pomohla vstát a jít. Po chvíli zvedl pohozený klacek a opíraje se o něj, belhal se k Českým Žlebům.

Nikdo nechtěl uvěřit, že člověk s tak těžkým zraněním mohl ujít takovou dlouhou cestu. Miloslav Mutínský to dokázal. Ještě pět dní bojoval statečně o svůj život v prachatické nemocnici. Veškerá péče lékařů však byla marná. Dne 16. března 1949 svému zranění podlehl.