03. příběh ... Vojín Josef ULRICH
Ve svém nitru , ve svých myšlenkách i v srdci nosí tento příběh nadporučík Viktor Osička, který se udál mezi vojáky, konající službu na hranici.
20. prosince 1964 byla zlatá neděle a měl jsem volný den. bylo třeba naštípat dříví na zimu, která se toho roku nějak opozdila. Mráz a jemný poprašek sněhu však už dávaly tušit, že vánoce jsou přede dveřmi. A tak se těším na nadílku pro děti, na to, jakou budou mít radost z dárků. Musím ještě v lese uříznout pěkný smrček. Po nadílce půjdu jako každý rok mezi chlapce k útvaru...
Najednou mé rozjímání přerušil dozorčí, který odkudsi přiběhl : "Soudruhu nadporučíku, máte jít ihned na rotu - ale rychle!" Nečekal na odpověď a stejně rychle jako se objevil i zmizel. Bylo v tom něco naléhavého, něco co dávalo tušit starost a obavu.
"Nashle...já přijdu hned...." volám ještě na manželku a peláším za dozorčím.
Ze vzrušených tváří a úryvků vět jsem už cestou do kanceláře pochopil příčinu: "Na Trigonometru se střílelo! Dobřichovský..." Za čtrnáct let služby na statní hranici se takový případ nestal. Tu strašnou pravdu mi potvrzuje velitel : "Dobřichovský postřelil vojína Ulrycha a zběhl. Určují vás jako velitele..." ta věta buší v hlavě, žene krev do spánků, až do konečků prstů, které se mi chvějí.
Jak, že to napsal básník: "Zvoní, zvoní zrady zvon..." Neznám podrobnosti, ale soudím, že nic podlejšího a špinavějšího se nemůže stát... Blížíme se k místu, kde se to stalo. Na sněhu jsou čitelné stopy o zradě a ohavnosti. Odjíždí vozidlo odvážející smrtelně zraněného vojína Ulricha. Lítost a naděje, že se podaří zachránit život...
Ve svahu ke státní hranici končí asfaltová cesta. nedaleko hraničního kamene 17/7 ukazují stopy ve sněhu, kudy běžel vrah a zrádce. Na straně SRN přijíždí auto. Kryjeme se za smrky a pozorujeme, jak z vozidla vystupují příslušníci ZOLLWACHE se psem a jdou směrem k nám. neviděli nás, ale není pochyb, že jsou na stopě Dobřichovského. Mají ho snad v autě? Máme jim ho sebrat? Ne, to nejde.
Vystoupili jsme z úkrytu. Sdělují nám - prý jim mlynář řekl, že viděl utíkat našeho vojáka se samopalem. Ptají se, zda je to pravda a co mají dělat.
Vím, že to dávno vědí a proto stručně odpovídám, že budu informováni později. Vrahy přece musejí vracet. Na to jsou zákony! Až později jsme si uvědomili, jak hluboce jsme se mýlili.
Po návratu k útvaru se dozvídám, že Pepík byl zraněn dvěma výstřely, úderem pažby do temene hlavy a shozen z pozorovatelny na umrzlou půdu. Všichni se ptají, jak je to možné.
Pepík zranění nepřežil. Zemřel při převozu do nemocnice. Vzlykot, slzy, zaklení, vždyť vrazi se mají vracet. Na to jsou zákony.
Pozdě odpoledne jsem dostal úkol: jet k rodičům Josefa Ulricha a oznámit jim, že jejich syn byl zavražděn při výkonu služby ochrany státní hranice...
Loučím se s rodinou a tuším, že o letošních vánočních svátcích doma nebudu...
V krásném kraji středních Čech je vesnička Chroustov, kde Pepík vyrostl. Lidé ho tu znají a na můj dotaz, kde že bydlí, mi sdělují, že Pepa slouží u hraničářů na Šumavě. Ve dveřích si podávám ruce s jeho otcem. Je udřená, mozolnatá, chlapská taková, jakou měl i můj táta. Ani ty ruce však nedokázaly zabránit slzám a vzlykotu z bolesti. Pak sedíme v pokojíčku a čekáme na mámu. Chudinka, měla ve tváři úsměv, když nás viděla. Ale ten se ve zlomečku změnil v zmatek - ve strašlivou předtuchu: "Kde je Pepa? Co se stalo s Pepou?"
"Maminko Pepu nám zastřelil..."
Strašlivá vánoční novina matku zcela zlomila.