Kalendárium 2025

Již to bude 87 let, kdy byla podepsána – bez nás, o nás – Mnichovská dohoda. V březnu před 87 lety obsadili naši republiku němečtí okupanti. Tím nastala dlouhá léta naší okupace, léta tvrdého teroru českého národa. Léta, kdy umíraly tisíce Čechů i Slováků na popravištích nebo v koncentračních táborech. Před 80 lety, na Popeleční středu 14. února 1945, bombardovaly americké vzdušné síly Prahu, tehdy centrum protektorátu Čechy a Morava, a to v době, kdy fašistické Německo bylo již prakticky poraženo. Spojenci "omylem" vybombardovali i některé obytné části Prahy. Bombami byly zasaženy obytné domy, Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradské divadlo, ale také libeňská Kolbenka a mnohé z dalších objektů v našich městech. Ještě v dubnu, pár dní před kapitulací Německa, i plzeňskou Škodovku.

Nelze nepřipomenout i některé popřevratové události jako 36 let "úspěšného" budování kapitalismu v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Za tuto dobu se podařilo novým "demokratům" rozkrást, rozprodat podstatnou část republiky a musím zmínit i obrovské zadlužení. Před 26 lety jsme vstoupili do NATO a vzápětí nato jsme se poprvé od vzniku Československa v roce 1918 stali agresory.

Měsíc květen, plný rozkvetlých šeříků, je časem, kdy si připomínáme 80. výročí osvobození naší země a ukončení druhé světové války. Šeříky symbolizují dny, kdy nám Rudá armáda po šesti letech přinesla svobodu.

Ano, v květnu před osmdesáti léty skončila druhá světová válka. Válka, která trvala dlouhých šest let a jeden den. Její důsledky byly hrůzné – 62 milionů lidí přišlo o život – 35 milionu bylo zraněno. V nacistických koncentračních táborech bylo umučeno a zavražděno 11 milionů lidí, z toho dva miliony dětí. Hmotné škody byly vyčísleny na 4 000 miliardy dolarů. Samotné Československo ztratilo během této války 360 000 občanů, z nichž většina zahynula v koncentračních táborech. Češi i Slováci za války pozorně sledovali boje u Moskvy, Leningradu a Stalingradu i boje na západní frontě. Nezůstali však jen pasivními pozorovateli vývoje na frontě, mnozí odešli bojovat do zahraničí na východní i západní frontu. Tisíce dalších, především komunistů, se zapojilo do domácího odboje. Mnoho z nich se již ze zahraničí nevrátilo a mnozí z domácího odboje byli umučeni na gestapu, byli popraveni nebo skončili v koncentračních táborech. Ani náš Středočeský kraj nezůstal ušetřen ztrát na životech svých občanů. Dá se říci, že v každém městě a vesnici na okrese byly, nebo ještě jsou pomníčky a pamětní desky s jejich jmény. Možná i na každém hřbitově bychom našli jejich hroby.

Při osvobozování Československa však také padlo 144 000 Sovětských vojáků a mnoho z nich je pohřbeno v naší republice. Obětovali své životy, abychom my mohli žít. Na hřbitovech v našem kraji jich je pohřbeno mnoho. Na území České republiky ještě zbylo mnoho pomníčků a hrobů (které nestačili naši "demokraté" zlikvidovat) věnovaných obětem druhé světové války, ať již přišli o život na frontě, gestapu, v koncentračních táborech nebo popravištích. Před jejich památkou a utrpením, které prožili, i po osmdesáti letech smekáme.

Osmdesát let uplynulo od doby, kdy skončila druhá světová válka. Generace, které ji prožily, nebo se jí aktivně zúčastnily, zestárly nebo zemřely. Ti, kteří dosud žijí, nezapomínají. Jejich vzpomínky však pomalu upadají v zapomnění, podporované záměrným zkreslováním skutečností a faktů dnešními čtyřicetiletými a mnohdy i velmi mladšími "historiky". Ti si přisvojují právo tuto dobu, ve které ani nebyli na světě, hodnotit. Bagatelizují rozhodující podíl Sovětského svazu na porážce fašismu a našem osvobození. Pamětníci té doby odcházejí a jejich vzpomínky a varování ne vždy zůstávají v paměti národa. Jinak by nebylo možné, aby z náměstí a ulic byly odstraňovány památníky připomínající tu dobu. Nebylo by možné odhalovat pamětní desky kolaborantům a zrádcům, nebo budovat hřbitovy vojáků Wehrmachtu a kdysi státní svátek 9. květen – den osvobození od fašismu – nahradit svátkem 8. května jako den ukončení druhé světové války. Nebylo by možné, aby potomci těch, kteří v naší republice vraždili a mučili naše lidi, si otevřeli v Praze svoji kancelář a drze požadovali zrušení Benešových dekretů.

Přesto květen 1945 zůstane pro nás nezapomenutelný. Znamenal konec nejničivější války, kterou lidstvo poznalo, konec utrpení statisíců lidí na celém světě. Zachovejme si v paměti rozjásané lidi v našich městech a vesnicích, vítající sovětské tanky a vojáky, kteří nám přinesli svobodu. Nepřipusťme, aby památka těch, kteří se za to zasloužili a obětovali tomu to nejcennější – své životy, byla kýmkoli pošlapána.

Autor textu: František Kovář