13. příběh ... Jsem pohraničník - Vítězslav Zajíček, Mladá Boleslav
6. 2. 2019 - Rád vzpomínám na to, jak jsme začínali, i na to, co čekalo nás, tehdy mladé kluky při službě na hranicích. Prvního července 1952 vyjel z Prahy hlavního nádraží dlouhý vlak plný kluků kolem 20 let. Netušili jsme, kam jedeme. Věděli jsme, že rukujeme k Pohraniční stráži. První zastávka, odpojení vagonu do Českých Budějovic a potom Poběžovice, Planá a nakonec Cheb. Patřil jsem k těm, kteří měli cíl "výcvikové středisko" pohraničníků v Aši. Z nás kluků budou pohraničníci. Ostříhání, očkování a vykoupání. Dostáváme uniformu, a stávají se z nás pohraničníci. Musím ještě také vzpomenout na historické červené kufříky, které rukovaly s námi. Jak to bylo jednoduché. Kromě uniformy nás čekal tvrdý náročný výcvik. Hned na začátku musím sdělit, že Pohraniční stráž od svého začátku až do konce měla kvalifikované náročné velení. Obětavost - kázeň to byly zásadní požadavky našeho života. Čas přitom utíkal jako voda, a brzy se přiblížila naše slavnostní přísaha na hřišti v Aši, kde byli přítomni naši rodiče, přátelé a velké množství ostatních občanů. Přísaha byla stejně, jako celý náš život nováčků Pohraniční stráže, důstojně připravena a provedena, jak si sám tento akt zaslouží. Nastoupené jednotky byly pozdraveny přeletem slavných stíhaček MiG 21, přičemž nadšení všech přítomných bylo veliké. Všichni jsme vzdali veliký hold letectvu Československé republiky.
S odstupem času mohu říci, že většina pohraničníků zůstala přísaze věrna. Jak nyní sleduji život v České republice, musím reagovat na pomluvy Pohraniční stráže a ostře odmítnout názor některých jednotlivců (zvláště těch s "modrou knížkou"), že vojna obecně byla k ničemu a "buzerace" pro slávu některých jednotlivců. Vojna byla tvrdou školou života. Dnes v našem "svobodném" životě výrazně chybí. Tady je na místě vzdát hold velitelům všech stupňů. Rád vzpomínám na velitele naší výcvikové roty kapitána Vrbu. Přesto, že byl tvrdý a důrazný, byl zároveň chytrý a k novým pohraničníkům příkladný. Často také vzpomínám na četaře Parkmana.
Hranice naší republiky měla svoji ochranu hned od ukončení druhé války. Naši předchůdci měli těžkou práci ji ohlídat, a své úkoly statečně plnili. Ve výcvikových oddílech jsme se s nimi často setkávali a rádi přebírali jejich zkušenosti. Velká sláva patří příslušníkům pohraničních útvarů, útvarů SNB i Finanční stráže.
Příprava nás nových pohraničníků probíhala s využitím zkušeností z minulosti v souladu s novými poznatky, které vyplývaly ze současné situace na hranicích. Nesmím zapomenout, že tato příprava zaznamenala první vítězství, když jsme porazili protivnou americkou "mandelinku bramborovou", (dobrovolně) po splnění všech stanovených úkolů.
Po výcviku začíná nový život. Odcházíme každý ke své rotě. Začíná tvrdá služba při ochraně hranic Československé republiky. Co nás čeká na rotě? Brzy se sžít s novým kolektivem, poznat rotu a celé okolí. Velitel jednotky má úkol nové pohraničníky seznámit se vším, co v životě na rotě potřebujeme. Brzy nás čeká opravdová služba. Velitelé hlídek jsou pro nás dobrými učiteli. Služba na hranicích měla svůj přesný řád. Hlídka šla do služby pod velitelem, kterého rozkazem určil dozorčí důstojník. Musím ještě doplnit, že v kolektivech rot, měly své místo organizace. A to byla pomoc velitelům. Všude pracovaly základní organizace - ČSM a KSČ.
Mé vzpomínky patří službě na hranicích i jako vojáka z povolání, jejichž větší část byla věnována ochraně státních hranic. To byl náš hlavní úkol. Jak to vypadalo? Za 10 let mé služby jsem zaznamenal jednou kolizi, kdy zradil voják "pohraničník". I to se někdy stává. Pohraniční stráž byla schopna zabezpečovat i složité situace. Lesy začaly prodávat dřevo nastojato. Po dohodě byl vybrán úsek, který si těžili dělníci ze Spolkové republiky Německo. Šlo o složitou záležitost zajišťovanou pohraničníky. Každý den na hranici přišla skupina německých dělníků. Hlídka pohraničníků provedla kontrolu pasů a osob a dělníky propustila na naše území k těžbě dřeva. Pro Pohraniční stráž to byl velmi náročný a rozsáhlý úkol, který byl splněn.
Také rozvoj území v blízkosti státní hranice přinášel nové úkoly pro Pohraniční stráž. Pamatuji na obdělávání půdy v roce 1964. Pozemky zarostlé kopřivami a plevelem pohraničníci přeměnili na pole, kde už v roce 1965 rostla pšenice. V zakázaném pásmu vznikaly pastviny pro dobytek. Vše pro potřeby zemědělců, kteří na pozemcích hospodařili. Zároveň to přinášelo zvýšený pohyb občanů. Pohraniční stráž však svůj rozhodující úkol, nedotknutelnost státní hranice i rozvoj území v blízkosti hranice, splnila. Život na hranicích se rozvíjel. Za veliteli na pohraniční roty přišly jejich manželky a samozřejmě i děti.
Text zpracován na základě vyprávění, písemných útržků a fotografií Vítězslava Zajíčka.
Zpracoval: František Kovář